My jdeme do sadu?!

Zazněla otázka a k tomu další klasické: „A kam, kde to je, co tam budeme dělat?“ Že si přijdeme k hotovému, nás nenapadlo ani ve snu. Sad na konci obce, krásně upravený s jabloněmi obtěžkanými bohatou úrodou a výhledem do krajiny.

Hned při vstupu do sadu stojí mohutný ořešák, jehož plody mají výbornou chuť a velikost, že se vám taktak vejdou do dlaně. Je zřejmé, že zasazení stromů přesahuje naši generaci. „Pokud je jablíčko zelené, musíš počkat, až začne trochu žloutnout. A když chceš utrhnout červené, musí úplně zářit“, zazněla mi vzpomínka, když jsem jako malá chodila s dědečkem po zahradě, která byla plná ovocných stromů. „Vezmi jablíčko do dlaně, zvedni jej k nebi a stopka se ti sama od větvičky oddělí.“ Není nad zkušenosti, které nám naši blízcí přenesou. Žebřík, bedýnky, trocha té češtiny a matiky a bylo sklizeno. Odrůdy jablek se nám nepodařilo přesně určit, ale my doufáme, že sad budeme moci využívat jako přírodní učebnu a prozkoumáme, co se dá, hlavně na jaře.

Tucet beden plných skvostných jablek…a co teď s takovou sklizní?! Kde se vzal, tu se vzal….a to doslova, přijel pan Šujan, který nám úrodu odvezl do moštárny. Pár bedýnek putovalo do školy, kde jsme tento skvostný plod proměnili ve vůni pečených štrúdlů.

Velké poděkování panu starostovi, obecním zaměstnancům i panu Šujanovi.